Sousedova chcíplá koza vyhrála brexit

Na výsledcích hlasování o Brexitu může Čechy nejvíce těšit, že onen starý vtip o muži, jehož nejdůležitějším přáním je chcípnutí sousedovy kozy, se neomezuje jen na českou náturu. 

Zastánci odchodu z EU, anebo rovnou jejího zrušení, jsou přesvědčeni, že členství v EU jim osobně přináší jen negativa. Což by se ještě dalo pochopit v těch zemí, které do rozpočtu EU přispívají víc, než od ní dostávají. Odpůrci EU jsou však slyšet i v zemích, které jsou v plusu, co se týká získaných dotací oproti odváděným platbám. První skupina je setrvale frustrovaná pocitem, že jsou živiteli věčně zaostávajících postkomunistických zemí, jejichž obyvatelé se naopak domnívají, že jsou obětí velké křivdy, jelikož EU dosud nezařídila, aby se jim dařilo stejně dobře, jako bohatším sousedům směrem na západ. Tento efekt se projevil také v rámci Velké Británie, když odpůrci EU vyhráli v místech, do kterých proudí nejvíce evropských dotací.

Všichni společně trpí pocitem, že by se mohli mít líp. Není žádný důvod polemizovat s tímto přesvědčením, vždy se existují možnosti, jak dál rozvíjet vlastní potenciál. Jenže s tím je obvykle spojena i jistá námaha. Vděčnější možností proto je hledání viníka, proč se už se konečně nemáme líp, když nám to v každých volbách slibovali. Nejjednodušší je ukázat na někoho, kdo stojí mimo vlastní zemi: „Za všechno může EU.“ Představitelé EU skutečně učinili mnohá rozhodnutí, která poměrně oprávněně utvrzují lidi v tomto názoru. Stejně jako oblíbená výmluva politiků na nemožnost přijmout jiné řešení, jelikož v tom brání příslušná směrnice EU. Nezměrná lehkost výmluv na EU jí nasadila masku obludy dusící poslední záchvěvy svobody na starém kontinentu.    

Raději nikdo nic než žít s pocitem, že existuje země nebo region, kterému se díky EU daří lépe, než nám. Asi takto vypadá výchozí úvaha při rozhodování o případném vystoupení z EU. Nejde ani tak o to, že voliči jsou méně vzdělaní pocházející z venkova. Hlavní průšvih spočívá v tom, že ve městě jsou vyšší výdělky a více zábavy, a to se těžko odpouští. Soused z onoho vtipu odmítne nabídku stejně krásné kozy poskytující kvalitní mléko, a vybere si variantu holého zadku. Hlavně, aby můj soused neměl víc než já.

Se stejnou optikou přistupují mnozí i k EU. Největším trnem v oku jsou bohaté země bez vážných problémů. Jak to, že fungují a u nás pořád něco drhne? Nebyla to prioritně chyba EU, že dotace shrábli ti, kdo uměli správně přizpůsobit žádost a nikoliv ti, pro které by měly být určeny prioritně. Neschopnost čerpat dotace kombinovaná s jejich zneužíváním posiluje skepsi vůči EU. Změní se však poměry automaticky k lepšímu, pokud žádné dotace nebudou?

Výsledek britského hlasování odpovídá tomu, jak řada politiků prezentovala EU: jako moloch, který nám brání v svobodném rozletu a ukládá další a další povinnosti. Výhody mají ostatní a my jen povinnosti. Nic o přínosech vyplývajících ze společného prostoru a vzájemné spolupráce. Představa, že po odchodu z EU si může země diktovat lepší podmínky, je více než naivní. Bude se muset přizpůsobit, ale nebude mít již rovnoprávný mandát, který ji poskytuje členství v EU.   

Milovníky exitu spojuje naštvání na všechny, o kterých se myslí, že se mají lépe, než si zaslouží. A mnohdy mají pravdu. Záchrana zkrachovalých bank a velkorysá podpora Řecka, granty poskytované na soukromý byznys. Solidarita je pěkná věc, ale je nutné s ní zacházet uváženě. EU prohrává, protože nedokáže rozumně vysvětlit různá administrativní opatření zavánějící bezdůvodnou šikanou a vyhazuje peníze na projekty, které nedávají smysl. Příliš mnoho podpory je stejně škodlivé jako žádná podpora.