Není možné popřít, že Věra Čáslavská byla famózní gymnastka, která proslavila naší zemi. Přesně zde končí pro některé kladné hodnocení jejích zásluh. Cokoliv dalšího je zamlženo a rozmělněno, jelikož by to znamenalo znovu upozornit na totální odpudivost tehdejší doby. To se nehodí do konceptu snění o slušném socialistickém zřízení a adorování údajně slušných mezilidských vztahů v tehdejší společnosti.
Nemá smysl zavírat oči před skutečnými komunistickými poměry. Bylo úplně jedno, kolik medailí získala na olympijských hrách a co udělala pro popularitu naší země. Prvořadým úkolem každého spořádaného občana bylo držet hubu a krok. Strana rozhodne, co si máš myslet.
Samozřejmě, že řada lidí byla pronásledována tvrději, než se stalo Věře Čáslavské, navíc nakonec jí bolševik, když mu to soudruzi z Kremlu nařídili, dovolil i trénování v Mexiku. Vlastně by si ani nemusela stěžovat. Chybělo jí vůbec něco?
Kritici vyčítají Věře Čáslavské naivní podporu Dubčeka, jehož verze socialismu neměla šanci. I naši potomci se budou divit, jak jsme se v některých směrech mýlili. Jenže my teď nevíme, v kterých. V klidu, jim se to bude stávat také při hodnocení jejich vlastní doby. Tehdejší vystoupení Věry Čáslavské znamenalo pro mnoho lidí posilu při vnímání toho, co je ve společnosti špatně. A články z těch pár týdnů, kdy byl tisk svobodnější, si pečlivě schovávali po dlouhou dobu normalizace.
Její osud přesně ukazuje, jak funguje totalita. Lidé musí zapadnout do mašinérie. Odlišný názor a kritika se nepřipouští. Ani sebevětší talent nepomůže, pokud není v pořádku ideologický profil. Jak směšně působí v tomto kontextu současné stížnosti na omezování svobody slova. Co se stane lidem, kteří nadávají na politiky a na současný systém, organizují protestní shromáždění, demonstrují, plní internet různými štvavými projevy? Obvykle nic, i když se někdy velmi blíží k hranici podněcování k nenávisti vůči skupině osob. Nakonec je lepší nechat je prskat než popotahovat za každé vybočení přes míru.
Kouzlo demokracie spočívá v právu každého na vyjadřování politického přesvědčení. Bohužel, najednou mnohým vadí, že Věra Čáslavská projevovala politické postoje. Nepřišla na slavnostní nominaci olympioniků před olympiádou v Soči, dovolila si nesouhlasit s prezidentem Zemanem, apelovala na solidaritu a spolupráci, vstřícně mluvila o pomoci uprchlíkům. Namísto konstatování, že mám jiný názor a můžeme na dané diskutovat, je slyšet výkřiky, že nemá co mluvit, a ať se podívá na svoji rodinu. Přesně v tomto spočívá bolševický styl. Nikoliv debata o různých názorech a hledání odpovědí, ale útok na bolavé místo a osobní urážky na adresu oponenta. Přesně stejné kádrování, jaké používal komunistický režim. Nesouhlasíš se mnou, najdu si na tebe kompromitující materiál a umlčím tě.
Věra Čáslavská nebyla největší obětí komunistické zvůle, ale byla vzorem statečného člověka, který se nenechal zlomit a dokázal si stát za svým názorem, i když jí to škodilo.