Byl jsem popravený omylem

Volání po trestu smrti je pravidelným evergreenem zvláště tehdy, pokud je obětí více, jsou mladé krásné a nevinné. A s vrahem šup na šibenici, elektrické křeslo, před popravčí četu, a pokud možno ať si to ještě před smrtí trochu užije. Jako například nedávno Dennis McGuir, který měl potíž umřít na smrtící injekci, a hned se ozývaly hlasy neskrývající jisté potěšení z útrap tohoto hanebného vraha.

Řada zemí po mnoha peripetiích doklopýtala k přesvědčení, že popravovat není nutné. Veřejné mínění tento názor sdílí s rozpaky a koketuje s myšlenkou jeho znovuzavedení. Mimo diktatury (tam se často jedná o justiční vraždy pod pláštíkem trestu smrti) se nejvíc popravuje v USA. Rozhodnutí o aplikaci trestu smrti je v pravomoci jednotlivých států, přičemž nejvíce si ho zamilovaly ty jižanské. USA také vynikají v množství poprav vykonaných omylem. Někdy postačila klasická nešťastná náhoda - být v nepravý čas na nepravém místě. K tomu bez dostatečného vzdělání a bez peněz. A proti sobě ambiciózního státního zástupce a policajty, co kašlali na svou práci. A průšvih byl na světě.  

Existuje řada studií a statistik dokazujících, že trest smrti významný efekt nemá. Zaručeně ne na míru zločinnosti, tam žádná relace není. Argumentovat ekonomickou stránkou považuji za nebezpečné. Je to džin vypuštěný z lahve, jakmile se kalkuluje s cenou života pochybného individua, otvírají se vrátka pro kalkulaci s cenou života jiných prapodivných individuí. A ještě ke všemu studie říkají, že v USA ekonomická stránka nehraje roli, protože složité odvolací procesy stejně pohltí nejvíc peněz. Jednou popravený vrah už zajisté znovu nebude vraždit. Recidiva u vražd je však hodně nízká. Častěji to bývá tak, že je dopaden pachatel, který už má na kontě víc záseků. Trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění též zněmožní čin opakovat.

O trestu smrti bych především nechala hlasovat všechny ty, co byli popraveni omylem. A všechny horlivé zastánce jeho zavedení bych na chvíli navlékla do jejich kůže. Užít se ten pocit bezmoci, nespravedlivého obvinění a marnosti všeho. Ti, kdo vyvázli na poslední chvíli, vypráví o svých pocitech. Boxer Hakama čekal v Japonsku v cele smrti 46 let, každý den se mohly otevřít dveře na poslední cestu. V Japonsku se totiž datum popravy nesděluje dopředu. Aktuálně se jeví, že je nevinný. Přiznání obviněného je v Japonsku nejsilnější důkazem, a podle toho vypadají vyšetřovací metody. A podobných případů bylo víc. Z vězení psal překrásné dopisy:

„Maminko, chlapi, kteří mě nenávidí, ze mne udělali blázna a pokusili se ze mne udělat zločince. Bože můj! Já nejsem zločinec, křičím každý den. Křičím a z celého srdce se modlím, aby můj křik odsud ze Šizuoky odnesl vítr k uším veřejnosti.“

únor roku 1967 (42. rok éry Šówa) z dopisu matce (respekt.ihned.cz/c1-62012420-dopisy-z-cely-smrti)

Jaké je to být popravován poznal i válečný reportér Patrick Chauvel. Pravda, nebylo to v klasické demokratické zemi, ale v Libanonu v roce 1978. Chytili ho a odsoudili Syřané, kteří tam operovali. Byl odsouzený za blbost, navlékl se kompletně do izraelského oblečení, a byl proto považován za špióna. Rozsudek padl rychle, poprava bude zítra ráno. Vyvedli ho na malý dvůr, kde stály dva kůly, na jednom čerstvá krev. Chauvel popisuje, co prožíval:

„Před popravčí četou mám strach z toho, že mám strach. Nenávidím tyhle nepřístupné, kamenné ksichty, na něž se upřeně dívám, jako bych do nich chtěl vytesat svoje pohrdání. Chybí mi jedna věc, víra. Jsem svědek, fotograf. Moje důvody jsou příliš nejasné na to, abych byl šťastný, že s tím skoncuju. Čím déle čekají, tím víc se stávám kamenem.

To by byla fotka, fotil bych na stodvacetipětinu vteřiny na clonu 2,8 – expozice daná slabým světlem tohohle místa, co si nezaslouží větší clonu. K čemu to osvěcovat? Ke groteskní situaci stupidní smrt: popravený kretény za blbost!“ (Patrik Chauvel: Válečný reportér)

Popravení omylem jsou ale i ti, kdo neměli být odsouzení pro svoji nepříčetnost. A v přeneseném slova smyslu i ti, kteří čekali na výkon tak dlouho, že již by v jiných zemích byl jejich čin promlčený. V USA je kvůli složité odvolací proceduře běžné, že odsouzený čeká na popravu i více než dvacet let. Což je doba, po jejímž uplynutí se u nás promlčuje vražda. Poprava po více než dvaceti letech může být také popravou jiného člověka, někoho, kdo se užvýrazně změnil oproti době, kdy se svého činu dopustil. Mluví se o spravedlnosti, krev za krev, o nutnosti zaplatit stejnou cenu. Čemu to pomůže? Oběť se k životu neprobudí. Uspokojení ze smrti jiného nikomu žádné štěstí nepřinese. 

Robert Fremr, soudce, který u nás vynesl poslední rozsudek smrti, nyní soudce Mezinárodního trestního tribunálu, k tomu říká:

„Argumentem pro uzákonění trestu smrti bylo, že údajně odradí potenciální pachatele od těch nejbrutálnějších deliktů. Měl jsem s nimi co do činění a můžu vás ujistit, že tihle vrazi ve chvíli páchání vůbec nebrali v úvahu případný trest. A další statistiky říkají, že existence trestu smrti nesníží počet nejtěžších zločinů. Naše společnost by měla mít na to, aby se povznesla výš a nesnížila se tou odplatou na úroveň vraha.“

A k Olze Hepnarové:

"Našel jsem ve spisu znalecké posudky, které šly striktně proti sobě, jeden tvrdil, že je příčetná, druhý opak. Nikdo nepožádal o třetí znalecký posudek, který by rozhodl, jestli Hepnarová skončí v psychiatrické léčebně, nebo na popravišti. Ze spisu jsem cítil atmosféru, kterou jsem do určité míry chápal, ale justice neměla podlehnout té obrovské společenské objednávce s Hepnarovou zatočit."

(www.lidovky.cz/u-vrazedkyne-hepnarove-se-bojim-justicniho-omylu-rika-soudce-pty-/media.aspx?c=A130221_172520_ln-media_sk)