Nikdo nebude znát jeho jméno

Nejsou to jen vrazi z Islámského státu, koho fascinuje zvrácené sláva být v médiích ve spojitosti s obludnou akcí. A nemusí mít nic společného s islámem, jako neměl Breivik a ani nejspíš Andreas Lubitz. I když při pohledu na ně člověka hodně svědí ruka, největším trestem pro všechny tyto zvrácené typy by bylo něco jiného, a to naprostá anonymita.

Žijeme ve svobodné společnosti a máme svobodná média. Díky za to. A máme také poptávku po tragédiích. Dívat se do tváře vraha je zajímavé a vzrušující, tedy pokud se ta tvář nachází na monitoru nebo vytištěné stránce, o adrenalin face to face už zase tolik lidí nestojí. Dřív se chodívalo na veřejné popravy, teď aspoň máme k dispozici podrobné zprávy o krvavých tragédiích. Skvěle o tomhle tématu vypráví film Slídil. Hodně krve, a co nejvíce zblízka. Na dotaz, zda to není neetické, je jediná odpověď, zvýšili jsem sledovanost a je lepší výnos z prodeje reklamního času.

Posedlost zapsat se do historie, a to jakkoliv. Noviny jsou přece plné těchto událostí. Censura opravdu není dobrý nápad. Trochu tomu napomáháme sami, pěkně v teple domova se mrknout, jaké neštěstí potkalo ty ubohé lidi někdo daleko v cizině. Jen aby se k nám nic takové nedostalo. A podívat se, jak vypadá takový pořádný darebák, uf, hlavně, že ho nemusím potkat někde v sousedství.

Vyžadovalo by to neskutečně pevnou disciplínu dodržet naprostou anonymitu. Představte si zprávu: „Nejmenovaný člověk zastřelil tam a tam tolik a tolik lidí.“ Nikde žádná fotka, žádné jméno. Z toho mediálního poprasku žije Islámský stát, dobře dělá i dalším psychopatům, kteří se rozhodli pomstít společnosti. Kouzlo přítomnosti v médiích hraje obrovskou roli. Olga Hepnarová, byť psala do novin a snažila na sebe upozornit, samozřejmě nemohla očekávat palcové titulky v novinách, do dokonalé socialistické společnost tyto zprávy nepatřily. Aspoň teď se o ní psalo, a bude mít film. Načančaný Breivik se zaťatou pěstí, ta fotka by se snad měl zakázat kvůli propagaci nenávisti. Také Andreas Lubitz  vyhrožoval: „Každý bude znát mé jméno.“

Pro všechny by bylo lepší, kdyby tato jména neznali. Kdyby existoval kouzelný knoflík, který by je dokázal vymazat. Ne, samozřejmě, utopie, musíme žít s tím, že se nám někdo občas zblázní a zmasakruje nevinné lidi. Billy Talent po sniperském útoku ve Washington DC v roce 2002 složili píseň River below, ve které zaznívá: „Nenuťte mě, protože já to udělám. Červený tlačítko a všichni půjdem. Do řeky dole…utíkám z pekla. Budou si myslet, že jsem blázen, ale všichni budou znát moje jméno.“

Dobrovolná censura asi nebude úspěšná. Jen totalitní společnost může ovládat média, máme svobodu a máme krváky v přímém přenosu. Ale co přece jen zvýšit poptávku po hledání pozitivních příběhů? Máme hodně neznámých hrdinů. Hledejme a vyprávějme příběhy skutečných hrdinů, ať ti, kdo jsou stateční, odvážní a obětaví mají podstatně více prostoru, než ti, kdo vraždí, boří a ničí.