Devět dětí měli, přesto v chudobinci skončili

Toto konstatování je zaznamenáno v jedné rodové kronice z období přelomu devatenáctého a dvacátého století. Nebyla to žádná asociální rodina, pouze byli všichni velmi chudí. A ne všechny děti se dožily dospělého věku.

Ty děti nebyly nějak špatně vychované. Probíjely se životem, jak se dalo, a když dospěly, musely zase živit svoje vlastní děti a na rodiče už nezbylo. 

Nedávno jsme v Náhorním Karabachu bydleli u starší dámy, která vychovala čtyři děti. Žije velmi skromně a náš řidič se svěřil, že jí občas také vypomáhá, když babušce, jako ji všichni říkají, chybí peníze. Podivili jsme se, proč se nepostarají potomci. Nejspíš se mají také sami co ohánět. Potkali jsme jednu její snachu. Ve svých dvaceti čtyřech letech čekala čtvrté dítě. Určitě v rámci místních poměrů velmi schopná. Funguje jako hlavní administrativní síla v tamějším městečku. Sama se velmi slušně naučila ukrajinsky a pokouší se i o angličtinu. Obdivovala jsem, jak je krásná. Jen její úsměv odhalil víc. Chybí jí každý druhý zub. Chápu, že syn pro mámu moc peněz nemá, když nemůže ani vlastní ženě zaplatit zuby.

Vinit sociální stát, že sociální program vede k nezodpovědnosti obyvatel za budoucnost a k neochotě rodit děti je naivní úvaha. Představa, že rodiče donutíme pořizovat si děti, aby se zajistili na stáří, je mimo realitu. Pokud by se lidé chovali výhradně ekonomicky, neměli by v současných podmínkách vůbec žádné děti. Uspořené peníze by investovali do zajištění na stáří a byli by na tom finančně lépe než nejistá investice do dětí. Čistě ekonomické výpočty nepodporují rozhodnutí mít děti ani omylem.

Jednoduché řešení zabezpečující zvýšení počtu narozených dětí neexistuje. Diskutuje se o úlevách na sociálním pojištění pro rodiny s více dětmi a o podpoře bydlení mladých rodin. Jen ryze ekonomická motivace nebude nijak zvlášť fungovat, a ani nemůže. Pořídit si dítě jako zdroj budoucího zabezpečení není nic mimořádně povznášejícího. A k jakým koncům to někdy vede, vidíme na příkladu rodičů některých tenistů nebo třeba lyžařů.

Za přínos pro vstřícnější vztah k dětem považuji zmírnění hysterie ohledně způsobu výchovy dětí. Ženy jsou stavěny před volbu buď dokonalá matka, nebo nic. Pokud žena projeví zájem vrátit se do práce dříve než před třetím rokem dítěte, je považována málem za krkavčí matku. Vstřícnost zaměstnavatelů vůči kratším úvazkům a možností přizpůsobit si pracovní dobu také není nijak oslnivá. Rozhodnutí mít více dětí je silně ovlivňováno celkovou náladou ve společnosti. Ta by měla být k dětem vstřícná nikoliv ve smyslu jejich zbožštění, ale vytvoření podmínek přátelských pro jejich výchovu. Což znamená, že rodiče nemají být stresováni tím, zda se náhodou dítěte nedotkli nevhodným způsobem a zda mu dávají zdravou kaloricky vhodně vyváženou stravu a vedou ho ke správným pohybovým aktivitám. Jednoduše by mělo být úplně v pohodě, že mít rodinu s více dětmi je super a rodiče zbytečně nerušit při výchově potomstva.